Hlavní část textu – refrén (který se pak několikrát opakuje) vyjadřuje takový ten povzdych, který máš, když se poddáváš něčemu, čemu bys měl odolat. Ale je to až příliš dobré, aby to člověk zvládnul.
Protože ten její milý přesně ví, co má říct, co má udělat, a jak ji má držet, aby zapomněla na své strasti a bolest. Zároveň opět obraz ledové ruky nám připomíná to, že je to uprostřed zimy.
Její milý ji vezme za ruku, ale ta její ruka je „slíbená jinému“, což znamená, že ona je zasnoubená s někým jiným.
Zároveň část „I can’t“ má dva významy. Jeden vyjadřuje to, co nejspíš říkala milenci, když ji takto za ruku držel – „nemůžu“. Nemůže, protože ví, že je to něco nemorálního (a proto to zpívá i tak odděleně a pozastaví se). Ale poté se toto „nemůžu“ překlene do dalšího verše, kde toto „nemůžu“ dostane nový význam, protože nejen, že ona „nemůže“ dělat, co dělá (přitom, co to dělá), ale dělá to, protože nemůže zastavit toho druhého, aby v ní vzbuzoval ty pocity.
Zde „ivy“ = „břečťan“ je metafora pro city, které ona pro něj chová. City, jejiž kořeny on zasadil do její „říše snů“. Do místa, kde uchovává to, co vždycky chtěla a všechno, o čem vždycky snila (její vlastní svět fantazie), ale také to vyjadřuje nejspíš to, že o něm v noci sní a vrací se jí tyto myšlenky v noci.
Její chladná duše je zde reprezentována domem z kamene (kámen vždycky reprezentuje něco tvrdého, pevného, bezcitného, neproniknutelného), který ale celý proroste břečťanem a pak najednou přijde uvědomění, že už ty city k milému jsou úplně všude, jako břečťan na domě.
Z mého pohledu je břečťan úplně skvělá metafora pro pocity, které jsou možná nechtěné, ale vlastně se jim nemůžeš ubránit. Když si vzpomenu na obraz domu, na který sedl břečťan, často se to úplně vymkne kontrole (pokud to není dobře kontrolované, což asi v tomto případě zrovna moc nebude) a kámen domu ani nejde vidět pod všemi těmi zelenými listy a úpony rostliny.